Proces hojení probíhá v několika fázích, které se vzájemně překrývají. První je zástava krvácení a vznik zánětu jako ochrana před vnějšími infekcemi. V této fázi se objevuje přirozeně otok. Je-li tento otok místo redukce podporován, pak dochází ke vzniku druhotného lymfatického otoku. Tento už je pro hojící proces významně narušující a zpomalující. Další fází je tvorba kolagenu a aktivace mezibuněčné hmoty a tvorba nové tkáně. Poslední fází je remodelace, kdy si jizevnatá tkáň zvyká na tahy a tlaky každodenního života a podle toho se postupně tvaruje do své ‚konečné podoby‘.
Mezibuněčná matrix aktivující se ve druhé fázi hojení, je celotělovým komunikačním systémem (podobně jako houby v lese). Obsahuje tzv. pluripotentní buňky, ty jsou připravené stát se jakoukoliv buňkou bude třeba (kost, sval…). Pro její správnou funkci je důležitá tzv. viskoelasticita- schopnost odolávat tahům a tlakům a návrat do původního stavu. Fyziologicky je jejím úkolem zajistit kluzkost jednotlivých tkání vůči sobě. To může ovlivnit nevhodné stravování, nedostatek tekutin, nedostatek pohybu, nadbytek stresu či záněty. Následuje porušení procesu hojení a je větší pravděpodobnost, že mezibuněčná hmota nevhodně vyhodnotí situaci a začnou vznikat srůsty.
Během hojení je důležitější snaha tkáně o nápravu než vzniklé vedlejší efekty této nápravy. Jediným účelem vzniku jizvy je vyplnit/ucpat mezeru v poškozené tkáni. Při fyziologickém hojení tyto procesy neomezují morfologicky ani funkčně své okolí.
Srůsty jsou známkou komplikace v procesu jizvení a vedou ke ztrátě vyváženosti struktur a to i těch vzdálenějších. Srůsty si můžeme představit jako takový most, který spojí tkáně položené vedle sebe (někdy i skrz několik vrstev) a propojí je. Tím dochází k omezení pohyblivosti dané oblasti. Nicméně my ji můžeme cítit i ve velké vzdálenosti od jizvy.
