Každé téma, bez ohledu na jeho vážnost nebo složitost, lze uchopit různě. Buď se rozhodneme rozdělovat, nebo spojovat. Vezměme si například globální oteplování. Můžeme k tomu přistupovat tak, že já a ti, kteří se snaží o udržitelnost, jsme „ti dobří“, zatímco ostatní, kteří podle nás nedělají dost, nebo dokonce existenci problému popírají, jsou „ti špatní“. Ale k čemu to povede? Ke stupňování napětí, větší vzdálenosti mezi lidmi a ještě hlubšímu rozdělení společnosti, která je už tak rozpolcená. Nebylo by lepší přijmout, že všichni jsme součástí problému, a tím pádem i jeho řešení? Vždyť každý z nás přikládá své polínko do ohně. Místo ukazování prstem můžeme začít u sebe, jít příkladem a inspirovat druhé. Možná to nebude hned vidět, ale i malý krok může přinést velkou změnu.
Stejný princip platí i v tématech, která jsou mi osobně velmi blízká. Například otázka porodů a přístupu k nim. Téma domácích porodů versus porodů v nemocnicích je silně polarizující. Ano, patřím mezi odborníky, kteří věří, že žena má právo být na prvním místě, a zastávám názor, že manipulace ze strany medicíny jsou často zbytečné a škodlivé. Ale co bych získala tím, že budu ukazovat na lékaře nebo zdravotníky jako na „ty špatné“? Společnost tím jen více rozděluji a přilévám olej do ohně, který už dlouho hoří.
Místo toho věřím, že ženy, které chtějí rodit doma, si zaslouží podporu a přípravu. Současně je ale důležité, aby měly otevřenou mysl a byly připraveny i na možnost, že do nemocnice bude nutné jet. Na druhé straně je potřeba mluvit o zastaralých praktikách a přístupech v porodnictví – ne však s cílem obviňovat, ale s cílem otevřít dialog a hledat společná řešení. Každá strana může přispět k tomu, aby se věci zlepšily, ale jen tehdy, když budeme schopni naslouchat, respektovat se a sdílet své zkušenosti bez předsudků.
Co bych si přála, je, abychom si každý jeden z nás nalili čistého vína a byli k sobě radikálně upřímní. Když se podíváme na své chování, nerozdělujeme občas i my sami? A proč to vlastně děláme? Co je naším cílem, když se takto polarizujeme? Neříkám, že mít vlastní názor je špatně – naopak. Ale zamysleme se, jak svou pravdu komunikujeme. Nikdo z nás není neomylný. Přiznat si, že se můžeme mýlit, je známka síly, ne slabosti. A co láska k ostatním? Každý z nás má skupinu lidí, kterou z nějakého důvodu nemusí, ale pochopení, že každý jedná na základě svých zkušeností a okolností, nám může otevřít dveře k větší toleranci.
Každý den máme novou možnost začít měnit svůj svět. Máme každý rok přesně 365 dní a v nich přes 18 000 sekund. tedy Více než 6 a půl miliónů příležitostí něco změnit. Začněme každý u sebe. Změňme postupně k lepšímu pohled na svůj život. Přístup ke svému životu, ke svým blízkým, ale třeba i neznámým. Místo rozčilování se, ukazování prstem, přemýšlejme, co můžeme udělat jinak. Kde můžeme jít příkladem. Vše začíná u každého jednoho z nás. Když budujeme svůj život k vlastní spokojenosti, ani vnější podmínky vás nemohou vychýlit z našeho klidu.
Pojďme to zkusit změnit. Začněme třeba u malých kroků – u svých nejbližších. A postupně přenesme tento přístup i do světa online. Co kdybychom se při psaní dalšího příspěvku na sociálních sítích zamysleli, jestli nemůžeme udělat něco jinak? Co kdybychom se rozhodli příspěvkem společnost spojovat, ne rozdělovat? Každý další krok, který uděláme vědomě a s laskavostí, má moc vytvořit lepší prostor – pro nás, pro naše děti i pro svět, který chceme spoluutvářet.
Věřme si a vydejme se na cestu. Vždy s láskou – k sobě, i ostatním.
Alexandra
