V jednom z mých prvních článků (Cesta k uzdravení) jsme se bavili o tom, že cesta k uzdravení začíná uvědoměním a laskavostí k sobě. Dnes bych na to ráda navázala myšlenkou, která je v dnešní době naprosto zásadní. Dostáváme se totiž do bodu, kdy už oddělená práce s naším nitrem nedává smysl.
Čas na návrat domů
Když se rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že jsme jako lidstvo dosáhli pomyslného vrcholu evoluce, co se týče technologií a vnějšího komfortu. Z čistě existenčního hlediska se máme tak dobře, že nám k přežití v podstatě nic nechybí. Máme vše, co potřebujeme. A právě tento vnější blahobyt nám otevírá jedinečnou a historicky novou možnost – máme konečně prostor i čas se doopravdy vrátit zpět k sobě. Ke svému tělu, ke své podstatě a k přírodě uvnitř nás.
Iluze nedostatku času
Moderní systém nás sice neustále tlačí do představy, že nemáme čas. Ze všech stran cítíme tlak na výkon a potřebu posouvat hranice. Často své tělo a jeho signály překřičíme s tím, že „ještě tohle musím“, než si vůbec dovolíme odpočívat. Dostáváme se do stádia neustálého dokončování, kde opravdový odpočinek neexistuje.
Tímto zamyšlením rozhodně nechci nijak snižovat každodenní problémy nikoho z vás. Moc dobře vím, jak těžká umí být realita – složenky, péče o rodinu, práce a povinnosti mohou být nesmírně vyčerpávající. Ale na konci dne je jen na nás, zda této iluzi neustálého shonu a stresu podlehneme. Máme volbu. Můžeme přestat být obětí vnějších okolností a stát se tvůrkyní svého vlastního života.
Každý den máme tisíce příležitostí něco změnit a vše začíná u každého jednoho z nás. Nemusíte obrátit svůj život naruby ze dne na den. Úplně stačí, když každý z nás začne přesně na tom místě, kde se právě teď nachází.
Pojďte si to představit
Dnes vás zvu k takovému krátkému zahloubání. Volně dýchejte a představte si sami sebe za deset let. A představte si, že jste pořád stejně naštvaní, pořád stejně frustrovaní, že vlastně jste se za těch 1é let vůbec nikam nepohli. Jak vám v tom je? chcete takovou realitu? A teď si představte, že jediné co je potřeba teď udělat je začít měnit svou každodenní realitu, po malinkatých krůčcích. Každý den jeden krok. Jeden schodeček. A za deset let můžete být ještě dál, než si vůbec dovedete představit.
A teď se znovu nadechněte a upřímně se sami sebe zeptejte: Můžu si dovolit zůstat stát na místě, když vím, že ta bolest každodennosti sama od sebe nezmizí? A nebo už nemám jinou možnost než jít do té bolesti, projít si klidně zkouškou ohně, ale otevřít se tomu, že moje každodennost je jen v mých rukách a jen já to můžu změnit, tady a teď? : )
S láskou k sobě i k vám,
Alexandra