Duševní wellbeing

A co s tím?

V poslední době si všímám fenoménu, který mi stále více leží na srdci. Čím déle se pohybuji na sociálních sítích, snažím se šířit osvětu, podporovat propojení a ukazovat cestu lásky, tím častěji narážím na příspěvky, které míří opačným směrem. Největším „hřištěm“ tohoto rozdělování je podle mé zkušenosti Facebook, ale ani jiné platformy nezůstávají pozadu. Místo dialogu a hledání společných cest vidím stále více polarizace a ukazování prstem. A to mě vede k otázce: opravdu to tak musí být?

Každé téma, bez ohledu na jeho vážnost nebo složitost, lze uchopit různě. Buď se rozhodneme rozdělovat, nebo spojovat. Vezměme si například globální oteplování. Můžeme k tomu přistupovat tak, že já a ti, kteří se snaží o udržitelnost, jsme „ti dobří“, zatímco ostatní, kteří podle nás nedělají dost, nebo dokonce existenci problému popírají, jsou „ti špatní“. Ale k čemu to povede? Ke stupňování napětí, větší vzdálenosti mezi lidmi a ještě hlubšímu rozdělení společnosti, která je už tak rozpolcená. Nebylo by lepší přijmout, že všichni jsme součástí problému, a tím pádem i jeho řešení? Vždyť každý z nás přikládá své polínko do ohně. Místo ukazování prstem můžeme začít u sebe, jít příkladem a inspirovat druhé. Možná to nebude hned vidět, ale i malý krok může přinést velkou změnu.

Stejný princip platí i v tématech, která jsou mi osobně velmi blízká. Například otázka porodů a přístupu k nim. Téma domácích porodů versus porodů v nemocnicích je silně polarizující. Ano, patřím mezi odborníky, kteří věří, že žena má právo být na prvním místě, a zastávám názor, že manipulace ze strany medicíny jsou často zbytečné a škodlivé. Ale co bych získala tím, že budu ukazovat na lékaře nebo zdravotníky jako na „ty špatné“? Společnost tím jen více rozděluji a přilévám olej do ohně, který už dlouho hoří.

Místo toho věřím, že ženy, které chtějí rodit doma, si zaslouží podporu a přípravu. Současně je ale důležité, aby měly otevřenou mysl a byly připraveny i na možnost, že do nemocnice bude nutné jet. Na druhé straně je potřeba mluvit o zastaralých praktikách a přístupech v porodnictví – ne však s cílem obviňovat, ale s cílem otevřít dialog a hledat společná řešení. Každá strana může přispět k tomu, aby se věci zlepšily, ale jen tehdy, když budeme schopni naslouchat, respektovat se a sdílet své zkušenosti bez předsudků.

Co bych si přála, je, abychom si každý jeden z nás nalili čistého vína a byli k sobě radikálně upřímní. Když se podíváme na své chování, nerozdělujeme občas i my sami? A proč to vlastně děláme? Co je naším cílem, když se takto polarizujeme? Neříkám, že mít vlastní názor je špatně – naopak. Ale zamysleme se, jak svou pravdu komunikujeme. Nikdo z nás není neomylný. Přiznat si, že se můžeme mýlit, je známka síly, ne slabosti. A co láska k ostatním? Každý z nás má skupinu lidí, kterou z nějakého důvodu nemusí, ale pochopení, že každý jedná na základě svých zkušeností a okolností, nám může otevřít dveře k větší toleranci.

Každý den máme novou možnost začít měnit svůj svět. Máme každý rok přesně 365 dní a v nich přes 18 000 sekund. tedy Více než 6 a půl miliónů příležitostí něco změnit. Začněme každý u sebe. Změňme postupně k lepšímu pohled na svůj život. Přístup ke svému životu, ke svým blízkým, ale třeba i neznámým. Místo rozčilování se, ukazování prstem, přemýšlejme, co můžeme udělat jinak. Kde můžeme jít příkladem. Vše začíná u každého jednoho z nás. Když budujeme svůj život k vlastní spokojenosti, ani vnější podmínky vás nemohou vychýlit z našeho klidu.

Pojďme to zkusit změnit. Začněme třeba u malých kroků – u svých nejbližších. A postupně přenesme tento přístup i do světa online. Co kdybychom se při psaní dalšího příspěvku na sociálních sítích zamysleli, jestli nemůžeme udělat něco jinak? Co kdybychom se rozhodli příspěvkem společnost spojovat, ne rozdělovat? Každý další krok, který uděláme vědomě a s laskavostí, má moc vytvořit lepší prostor – pro nás, pro naše děti i pro svět, který chceme spoluutvářet.

Věřme si a vydejme se na cestu. Vždy s láskou – k sobě, i ostatním.

Alexandra

Inspirace zdraví

Změny v těhotenství – a jak to ovlivňuje naše vnímání?

Těhotenství je obdobím hluboké transformace. Nejen těla, ale i mysli, emocí a vnímání sebe sama. Proměny, které se dějí uvnitř, často nemají jasně viditelné obrysy – ale jejich vliv je intenzivní a všudypřítomný. Někdy jemný, jindy bouřlivý. A právě proto je toto období tak výjimečné.

Co se děje v těle během těhotenství?

Přehled změn, které mohou ovlivnit, jak se cítíte i vnímáte: Jaké konkrétní změny probíhají v těle během těhotenství? A jak je můžeme vnímat, podpořit a citlivě s nimi pracovat?

Vaginismus: Kdy tělo odmítá intimní kontakt

Vaginismus je stav, který se často schovává za stydlivé mlčení. Není vidět navenek, ale dokáže velmi silně ovlivnit každodenní život, intimní prožívání, vztahy i vztah k sobě samotné.
Mluvím o něm často se ženami, které se dlouho trápily tím, že „něco není v pořádku“ – ale zároveň nevěděly, co přesně se děje, jak to pojmenovat, a už vůbec ne, jak si pomoct. Možná to znáte taky.

Jizva po císařském řezu: co všechno (ne)víme? Otevřený pohled budoucí fyzioterapeutky

Duben je měsícem osvěty o císařském řezu. A protože věřím, že informovanost žen – nejen těch, které císařský řez čeká nebo zažily – je klíčová, rozhodla jsem se sdílet jeden z velmi povedených studentských textů.

Když chybí energie pro nový nádech do života.

Cítíte to? Vzduch už voní jinak. Je to jaro? Skončila zima a zimní hibernace? Probouzíme se zpět do života?

5 kroků k sebejistotě, aneb jak překonat nejistotu a začít jednat

V práci s tělem neexistuje jen jedna cesta Pracuji s lidmi, kteří se potýkají s funkčními poruchami – stavem, kdy medicína nenajde jasnou příčinu, ale člověk přesto cítí bolest, únavu, tlak. Neexistuje jen jedna správná cesta k řešení. Některé cesty mohou být slepé….