Fyzioterapie | Ženské zdraví

Vaginismus: Kdy tělo odmítá intimní kontakt

Vaginismus je stav, který se často schovává za stydlivé mlčení. Není vidět navenek, ale dokáže velmi silně ovlivnit každodenní život, intimní prožívání, vztahy i vztah k sobě samotné. Mluvím o něm často se ženami, které se dlouho trápily tím, že „něco není v pořádku“ – ale zároveň nevěděly, co přesně se děje, jak to pojmenovat, a už vůbec ne, jak si pomoct. Možná to znáte taky.

Vaginismus je více než jen fyzická reakce. Je to volání těla, které říká: „Tady ne, tady ještě ne, tady se necítím bezpečně.“

Co je vaginismus?

Z pohledu fyzioterapie a medicíny je vaginismus stav, při kterém dochází k mimovolnímu, nekontrolovanému stažení svalů pánevního dna v oblasti pochvy. Nejčastěji se projeví při pokusu o pohlavní styk, ale může se objevit i při zavádění tamponu, při gynekologickém vyšetření nebo dokonce jen při představě penetrace.

Ženy často popisují tento stav jako bolestivý, nepříjemný, paralyzující – ale zároveň se stydí o něm mluvit, a tak se cyklus nepochopení a ticha dál opakuje.

Co všechno může vaginismus způsobit?

  • Bolest nebo nemožnost při pohlavním styku
  • Strach z gynekologických prohlídek
  • Nepříjemné pocity i při běžném doteku v intimní oblasti
  • Psychické napětí, stud, vina, selhání
  • Pocit, že „nejsem normální“
  • Napětí ve vztazích
  • Omezení pro otěhotnění

Psychosomatika a hlubší souvislosti

Vaginismus není jen mechanický problém. Velmi často je důsledkem hlubšího napětí v těle a duši, které se skrze pánevní oblast snaží říct: „Tady je něco nevyřešeného.“

Může se jednat o:

  • traumatické zkušenosti (vědomé i nevědomé),
  • bolestivé vzpomínky spojené s tělem nebo sexualitou,
  • přísnou výchovu, kde sexualita byla tabu nebo ostuda,
  • vnitřní konflikty mezi touhou a odporem,
  • přetížení nervového systému (zejména ženy s chronickým stresem, úzkostmi či PTSD).

Někdy ale žádné „velké trauma“ není. A přesto tělo reaguje odporem. Proč?

Spirituální pohled: Vaginismus jako deprese vaginy

Vaginismus můžeme chápat také jako depresi vaginy – tedy místo, které ztratilo životní energii, citlivost, přirozený tok. Místo, kde se hromadí bolest, nevyjádřený smutek, neprožitá něha.

Když se díváme na vagínu jako na energetické centrum ženské síly, tvořivosti a otevřenosti, dává nám smysl, že právě tady se projeví, když dlouho potlačujeme:

  • bolest, kterou jsme nikdy nedovolily vyjádřit,
  • zklamání, že nebyly naše hranice respektovány,
  • touhu, kterou jsme naučené potlačovat,
  • vzpomínky, které jsme raději zasunuly hluboko.
  • Vaginismus tak není selhání. Je to obranný mechanismus, který říká:

Zastav se. Dřív, než půjdeš dál, je třeba vrátit se k sobě. Do svého těla. Do bezpečí.

Jak s vaginismem pracovat?

Každá žena je jiná. Neexistuje univerzální řešení. Ale existuje cesta. A začíná vždy tam, kde se žena přestane nutit a začne naslouchat.

Možností, jak s vaginismem citlivě a účinně pracovat, je více:

  1. Vědomá práce s tělem
  2. Dechová cvičení
  3. Fyzioterapie zaměřená na pánevní dno
  4. Psychoterapie a citlivý rozhovor
  5. Práce s dotekem a terapeutickými pomůckami
  6. Selfcare – vaginální mapování

👉 Detailní popis všech technik, terapeutických principů a mé osobní zkušenosti najdete v členské sekci.

Pokud vás toto téma oslovilo a přejete si projít praktická cvičení a jemné vedení krok za krokem – zvu vás do naší podpůrné a bezpečné členské sekce Inspirace zdraví.

Co můžete udělat právě teď?

  • Přijměte, že vaše tělo není nepřítel. Je to nejvěrnější průvodce.
  • Nechte si pomoct – nejste v tom sama.
  • Hledejte bezpečný prostor a v něm se ukotvujte.
  • Tvořte si návyky, které vám způsobují slastné a příjemné pocity.
  • Zeptejte se: Co se moje tělo snaží říct? Co potřebuje slyšet, cítit, zažít?

Možná jste v tom našla kousek sebe. A možná cítíte, že je čas se vydat na cestu zpět – k vlastnímu tělu, vnitřnímu bezpečí a jemnému vnímání. Není třeba velkých kroků. Stačí začít poslouchat. Naslouchat. A být k sobě laskavá.

V členské sekci Inspirace zdraví najdete podrobně rozepsané způsoby, jak s vaginismem pracovat – jemně, efektivně a v souladu s vlastním tělem. Detailně probíráme také téma vaginálního mapování jako terapeutické cesty ke svému jedinečnému vnitřnímu prostoru.

Pokud cítíte, že je čas jít do hloubky, přidejte se. Pro sebe.

S láskou k sobě a vašemu vnitřnímu prostoru.

Alexandra

Inspirace zdraví

Vaginismus: Kdy tělo odmítá intimní kontakt

Vaginismus je stav, který se často schovává za stydlivé mlčení. Není vidět navenek, ale dokáže velmi silně ovlivnit každodenní život, intimní prožívání, vztahy i vztah k sobě samotné.
Mluvím o něm často se ženami, které se dlouho trápily tím, že „něco není v pořádku“ – ale zároveň nevěděly, co přesně se děje, jak to pojmenovat, a už vůbec ne, jak si pomoct. Možná to znáte taky.

Jizva po císařském řezu: co všechno (ne)víme? Otevřený pohled budoucí fyzioterapeutky

Duben je měsícem osvěty o císařském řezu. A protože věřím, že informovanost žen – nejen těch, které císařský řez čeká nebo zažily – je klíčová, rozhodla jsem se sdílet jeden z velmi povedených studentských textů.

Když chybí energie pro nový nádech do života.

Cítíte to? Vzduch už voní jinak. Je to jaro? Skončila zima a zimní hibernace? Probouzíme se zpět do života?

5 kroků k sebejistotě, aneb jak překonat nejistotu a začít jednat

V práci s tělem neexistuje jen jedna cesta Pracuji s lidmi, kteří se potýkají s funkčními poruchami – stavem, kdy medicína nenajde jasnou příčinu, ale člověk přesto cítí bolest, únavu, tlak. Neexistuje jen jedna správná cesta k řešení. Některé cesty mohou být slepé….

Jak souvisí chodidlo a naše síla?

Co se děje, když nejsme silní? Často se krčíme, nechceme být vidět, nebo se naopak schováváme za aroganci – masku, kterou si nasazujeme, abychom nemuseli čelit vlastní nejistotě.

A co s tím?

V poslední době si všímám fenoménu, který mi stále více leží na srdci. Čím déle se pohybuji na sociálních sítích, snažím se šířit osvětu, podporovat propojení a ukazovat cestu lásky, tím častěji narážím na příspěvky, které míří opačným směrem. Největším „hřištěm“ tohoto rozdělování je podle mé zkušenosti Facebook, ale ani jiné platformy nezůstávají pozadu. Místo dialogu a hledání společných cest vidím stále více polarizace a ukazování prstem. A to mě vede k otázce: opravdu to tak musí být?